Martin Luther
a jeho bludy
Papež je podle něho jen osel, mul, krtek, svině, antikrist
Martin Luther a jeho bludy
Slovo protestant pochází z latinského slovesa "protestor", které znamená "veřejně dosvědčuji, prohlašuji, vyznávám se". Jako "protestantes" byla v roce 1529 označena knížata, která předložila svůj nesouhlas se zákazem reformace. Odtud se přívrženci Luthera a později také další příslušníci evangelických církví nazývají protestanté.
Pravým důvodem odchodu aLuthera do kláštera byl stíháním pro vraždu
kterou Luther spáchal z prchlivosti na Hieronymu Buntzovi. Azyl v klášteře vyhledal na radu vikáře Brauna. Výčitek svědomí se Luther nezbavil až do konce života. Byly příčinou jeho stálých depresí a ovlivnily závažný způsobem nejen jeho psychický život, ale i jeho nauku (Viz: Albert Mock "Abschied von Luther - Psychologische und theologische Reflexionen zum Lutherjahr" - Köln 1985; Roland Dalbiez Das Ende Luthers, in EINSICHT XVII/4, prosinec 1987, str. 110-112.)
Keď Hus, Kalvin, Zwingli, po smrti uvideli aký rozkol v kat. Cirkvi spravili, tak im stali vlasy dupkom.
Luther, uznával Jana Husa ako svojho priameho predchodcu. Ako môže požehnať Boh to, čo je prekliaté?
V Ríme nad Lutherom vinou svojej arogancie a bludov, bola vyhlásená
kliatba a jeho spisy boli zakázané. Rozdelenie cirkvi tak bolo dokonané.
Stotožňoval seba i svoje dielo s božou vôľou.Tézy
Luthera viedli pred 500 rokmi k rozkolu kresťanov. Luther rozdelil
kresťanov, nenávidel moslimov a židov chcel vyhnať.Oni boli príčinou
rozkolu kat. Cirkvi! Pre protestantov je charakteristické, že len on je
nositeľmi skutočnej pravdy.
Všetci protestanti sú odpadli
katolíci. Ak sú v očistci, budú tam dovtedy, kým sa posledný lutherán
nevráti späť do kat. Cirkvi! Pre protestantov je charakteristické, že
len oni je nositeľmi skutočnej pravdy.
Prečo sa nespomína Lutherovo dielo "O židoch a ich klamstvách", kde navrhol aj riešenie židovskej otázky?
Riešenie židovskej otázky podľa Luthera:
1. vypáliť ich domy a synagógy
2. odobrať im náboženské knihy
3. pod hrozbou straty končatiny alebo života im zakázať učiť
4. zrušiť pre nich záruky bezpečnosti na cestách
5. zakázať im úžerníctvo a skonfiškovať ich majetok
6. prinútiť ich k manuálnej práci
K
jeho odkazu sa hlásili antisemiti v NSDAP (Nacionálno-socialistická
nemecká robotnícka strana), t. j. nacistická strana v Nemecku a 10.
novembra 1938 na Lutherove narodeniny v Nemecku NSDAP počas takzvanej
Krištáľovej noci začali plniť Lutherov šesť bodový "program" a skutočne
podpálila tisíce synagóg a odviedla desaťtisíce Židov na nútené práce do
pracovných táborov.
Z Lutherových rečí pri stole (Tischreden) je
známy citát: "Keď by som pokrstil jedného Žida, zavediem ho na most nad
riekou Labe, zavesím mu kameň okolo krku, sotím ho dolu a poviem: Krstím
ťa v mene Abraháma."
Lutherův slovník
- Lutherovi přátelé byli velice nešťastní z jeho šílených výbuchů.
Jazyk, jakým se arcibludař Martin Luther vyjadřuje i o nejsvětějších
věcech, dává jeho dílu satanský ráz. Bossuet říká, že je třeba uvést
jeho slova, i když se nám to příčí, abychom poznali, jaký duch temnot
ovládl vedoucí osobnost reformace.
Papež je podle něho jen osel, mul, krtek, svině, antikrist atd.
Papež je tak přeplněn ďábly, že je vydechuje a vyplivuje, říká Luther.
Řím nazýval vždy Sodoma, Babylon, apokalyptická děvka, sídlo antikrista.
Kardinálové, arcibiskupové, biskupové a kněží byli pro něho floutci,
mniši apod.
Katolické světce a světice tituloval stádo dravých
vlků, Epikurovi vepři, šílení volnomyšlenkáři, psi, toužící se koupat v
krvi. Učitelé církve, kazatelé zpovědníci, řeholníci a řeholnice byli
pro něho odporní červi, kteří skrze mši a odpustky vězní u sloních nohou
celé lidstvo. Nejvíce se obořoval na dominikány. Teologové ze Sorbony a
z Lipska byli krtci, pokrytci, osli s doktorským biretem.
Melanchton napsal: Třesu se strachem, když pomyslím na Lutherovy vášně, které v něm vřou herkulovskou silou. Hospinius říká: Luthera svedl Satan, je to člověk plný pýchy a domýšlivosti. Erasmus Lutherovi napsal: Kvílíme všichni nad nešťastným rozkolem, který šíříš všude po světě kvůli svému paličatému, nespoutanému a vzpurnému rozumu.
Pravým důvodem odchodu aLuthera do kláštera byl stíháním pro vraždu
Pravým důvodem překotného odchodu do kláštera byl ve skutečnosti útěk před soudním stíháním pro vraždu, kterou Luther spáchal z prchlivosti na Hieronymu Buntzovi. Azyl v klášteře vyhledal na radu vikáře Brauna. Výčitek svědomí se Luther nezbavil až do konce života. Byly příčinou jeho stálých depresí a ovlivnily závažný způsobem nejen jeho psychický život, ale i jeho nauku (Viz: Albert Mock "Abschied von Luther - Psychologische und theologische Reflexionen zum Lutherjahr" - Köln 1985; Roland Dalbiez Das Ende Luthers, in EINSICHT XVII/4, prosinec 1987, str. 110-112.)
Luther vystupoval veľmi arogantne a stotožňoval seba i svoje dielo s božou vôľou.
Útočné
boli jeho knihy, napríklad Proti rímskemu pápežstvu, založenému od
diabla (1545) či protižidovská.
Proti židom a ich lžiam (1542).
V
tomto diele Luther, okrem iného, požadoval zákaz židovských bohoslužieb,
zničenie ich modlitebných kníh, zabavenie majetku, zákaz požičiavať na
úver a cestovať. K najextrémnejším požiadavkám patrila tá, aby
boli zbúrané ich domy, vypálené synagógy a oni vypudení "do vlastnej
krajiny k Jeruzalemu". Podľa väčšiny historikov mali Lutherove
protižidovské názory významný vplyv na rozvoj antisemitizmu v Nemecku v
20. storočí.
Lutherův slovník - Lutherovi přátelé byli velice nešťastní z jeho šílených výbuchů.
Jazyk, jakým se arcibludař Martin Luther vyjadřuje i o nejsvětějších věcech, dává jeho dílu satanský ráz. Bossuet říká, že je třeba uvést jeho slova, i když se nám to příčí, abychom poznali, jaký duch temnot ovládl vedoucí osobnost reformace. Papež je podle něho jen osel, mul, krtek, svině, antikrist atd. Papež je tak přeplněn ďábly, že je vydechuje a vyplivuje, říká Luther. Řím nazýval vždy Sodoma, Babylon, apokalyptická děvka, sídlo antikrista. Kardinálové, arcibiskupové, biskupové a kněží byli pro něho floutci, mniši apod. Katolické světce a světice tituloval stádo dravých vlků, Epikurovi vepři, šílení volnomyšlenkáři, psi, toužící se koupat v krvi. Učitelé církve, kazatelé zpovědníci, řeholníci a řeholnice byli pro něho odporní červi, kteří skrze mši a odpustky vězní u sloních nohou celé lidstvo. Nejvíce se obořoval na dominikány. Teologové ze Sorbony a z Lipska byli krtci, pokrytci, osli s doktorským biretem.
Melanchton napsal: Třesu se strachem, když pomyslím na Lutherovy vášně, které v něm vřou herkulovskou silou. Hospinius říká: Luthera svedl Satan, je to člověk plný pýchy a domýšlivosti. Erasmus Lutherovi napsal: Kvílíme všichni nad nešťastným rozkolem, který šíříš všude po světě kvůli svému paličatému, nespoutanému a vzpurnému rozumu.
Pravým důvodem překotného odchodu do kláštera byl ve skutečnosti útěk před soudním stíháním pro vraždu, kterou Luther spáchal z prchlivosti na Hieronymu Buntzovi. Azyl v klášteře vyhledal na radu vikáře Brauna. Výčitek svědomí se Luther nezbavil až do konce života. Byly příčinou jeho stálých depresí a ovlivnily závažný způsobem nejen jeho psychický život, ale i jeho nauku (Viz: Albert Mock "Abschied von Luther - Psychologische und theologische Reflexionen zum Lutherjahr" - Köln 1985; Roland Dalbiez Das Ende Luthers, in EINSICHT XVII/4, prosinec 1987, str. 110-112.)
Málokdy měla jednotlivá osobnost tak velký význam pro mocný, převratný historický proces - pro revoluci velkého stylu - jako Martin Luther pro reformaci (Joseph Lortz). Ačkoliv tento reformátor téměř nevyslovil myšlenku, která by nebyla myšlena a vyslovena už před ním, přece všemu vtiskl tak osobitou pečeť, že to pak současníci pociťovali jako něco nového. Reformace byla nejvlastnějším Lutherovým dílem. Na tom nic nemění fakt, že celé hnutí rozpoutal docela neúmyslně. Hodil jiskru do přeplněného sudu prachu, ve kterém byl shrnut všechen náboženským duchovní politický a sociální nepokoj jeho doby. Potom však dal požáru svou osobností strašlivou průzračnost.1. Dnešní katolický obraz LutheraKdyž se Luther r. 1517 postavil proti Tetzelovu "obchodu s odpustky", cítil se obhájcem ryzího církevního učení proti zneužívání, jež se s posvátnými věcmi opravdu provozovalo. V jeho střetnutí s dominikánem se už zřetelně projevil protiklad názorů různých teologických škol. Z jeho nominalisticko-ockhamistického hlediska se mnohé otázky jevily jinak než z tomistického pozdně scholastického pohledu, který zastával Tetzler. Řadu předreformačních teologických pohledů ještě církev nevyjasnila; nejasnosti odstranil teprve tridentský koncil. Zatím se o nich mohlo ve školách svobodně diskutovat. Tím, že Tetzler své názory předkládal jako učení církve a činil se soudcem, vyprovokoval Lutherovu odpověď; ta dopadla zcela podle jeho temperamentu rovněž jednostranně a příkře. Tak se ze školské hádky stalo zásadní střetnutí, při kterém by - jak dnes můžeme říci - bývalo tomistické hledisko lepší, kdyby se mu bylo učilo v čisté podobě.
Mnohé Lutherovy útoky na katolickou nauku mohly být zbytečné, kdyby byla předreformační katolická teologie jasnější. Dá se to dokázat na otázce odpustků, na nauce o ospravedlnění, na pojetí mešní oběti a svátostí, na učení o církvi a speciálně o papežském primátu - abychom uvedli jen některé základní body. Hlavní vinu na této nejasnosti však měla nominalistická teologie. Luther v ní vyrůstal, žil z ní a důrazně se k ní hlásil. Skutečnou tomistickou scholastiku nepoznal. Tím, že na všechno pohlížel nominalistickými brýlemi, pokládal za katolické učení mnohé, co ve skutečnosti nebylo katolické, ale nominalistické. Tak mnohdy porážel katolicismus, který katolicismem nebyl (Lortz). Mimoto svým často zkresleným podáním katolické nauky hodně přispěl k zvětšení nejasností. Tato věcná kritika je oprávněná. V tom je vlastně tragika reformace. Je silně spjata s teologickým stanoviskem a osobní svérázností Luthera.
Lutherův vývojLuther se narodil 10. listopadu 1483 v rodině drobného rolníka v Eislebenu a vyrůstal v Mansfeldu, kde si jeho otec Hans Luder (= Lothar) vybudoval novou existenci jako horník. Martin žil v atmosféře pozdně středověké zbožnosti. Nemalou úlohu tu měla lidová víra v čarodějnice a v ďábla, kromě jiných hrubých pověr. Tato zbožnost byla přitom spojena s církví; lidé žili v církvi a s církví, stejně jako církev žila v lidu a s lidem. Do církevního života zapadalo i Martinovo vzdělání, navštěvoval základní školu v Mansfeldu (1489 - 95), latinskou školu v Magdeburku (1496-97), kde bydlel u Bratří společného života a přijal od nich ducha devotio moderna, pak v Eisenachu, kde našel mimo jiné opravdového kněžského přítele ve vikáři Braunovi. R. 1501 vstoupil na univerzitu v Erfurtu a zakončil tam 1505 základní filozofický kurs hodností magister artium.
Erfurt měl pro Lutherovo teologické zaměření největší význam. Ockhamisticko - nominalistická vita moderna ve filozofii a teologie, která se tam vyučovala, uvedla jej jako mladého otevřeného člověka do oblasti náboženského napětí mezi Bohem a člověkem. Prožíval velikost a absolutnost Boží vůle, před níž se ubohý človíček propadá v nicotu, a naučil se všechno chápat ze stanoviska Boží vůle a Božího úradku. Hřích a milost, dobro a zlo nezávisí na člověku, nýbrž na Bohu. Pohlédne-li Bůh na člověka ve své milosti, je člověk dobrý, pohlédne-li na něj v hněvu, je špatný. Chce-li, může milostivě shlédnout i na hříšníka; pak je hříšný člověk ospravedlněn, tedy spravedlivý; zůstává sice hříšníkem, ale Bůh ho pokládá za ospravedlněného. (simul iustus - simul peccator - hříšník a současně spravedlivý). Bůh uděluje milost naprosto svobodně, ba libovolně. Člověk přitom nezmůže vůbec nic, může jen doufat a důvěřovat, že mu Bůh bude milostivý. Musí se obracet k Bohu s naprostou oddaností. Nemohou mu pomoci ani svátosti, ani církev jako ústav spásy. Záleží na jeho subjektivním postoji.
Podle otcovy vůle měl se Martin stát právníkem. Když se v létě 2. července 1505 opět ubíral do Erfurtu, učinil za velké bouře, kdy blesk udeřil vedle něho, slib, že vstoupí do kláštera. Ukvapeně a vnitřně nikoliv připravený ohlásil se již 17. července u přísných augustiniánů eremitů v Erfurtu.(1)
Po noviciátě přijal 3. 4. 1507 kněžské svěcení a začal vlastní teologické studium v Erfurtu. Základem byla opět přísná nominalistická teologie Gabriela Biela. Později se často zmiňoval o strašných vnitřních zápasech, které ho přepadaly při pobytu v klášteře. Studium nauky o milosti a predestinace zakladatele řádu sv. Augustina, vlastní osobní zážitek hříšnosti a ockhamistisko-nominalistická nauka o Bohu ho přivedly na pokraj nábožensko-teologické katastrofy.
Měl pocit, že zklamal, domníval se, že Bůh ho opustil a zavrhl. Upadl do hluboké duševní deprese. Nepomáhaly mu ani časté zpovědi ani ostatní svátostná pomoc církve. K svátostem neměl na základě svého nominalistického názoru správný poměr.
(pozn. Nominalisté zastávali názor, že obecné pojmy teprve následují po věcech.
Rozumíme tomu tak, že obecným pojmům nepřísluší jakákoli reálná a
samostatná existence. Nejdůležitější a primárně existující jsou
jednotlivé věci a k nim se druží příslušné obecné pojmy jen jako jejich
pojmenování)- Toto myslenie sa udržalo dodnes, i dnešná veda je v podstate nominalistická.
Väčšina ľudí nemyslí dnes v skutočných myšlienkach, ale len v slovách. Nietzsche odsudzoval všetky spoločné, kresťanské
hodnoty,
ktoré ľud uznával a ktoré ho spájali do spoločenstva, jednoty,
ľudského stáda, ako hovoril, a usiloval sa vytvoriť z nich silných jedincov, ktorých
bude zase zjednocovať mnoho rovnakého, ale určeného ním, Nietzschem. Mal
ním byť ateizmus, antidemokratizmus, individualizmus, azda aj panská morálka
a iné.
Masou, stádom, luzou, ako sa Nietzsche
vyjadroval, opovrhoval aj preto, lebo sa združovala na základe spoločnej slabosti. Nietzsche však vedel, keď
bolo treba, osloviť stádo, luzu aj ako "bratia moji" Nietzsche - Rozumʻ je príčinou, že falšujeme svedectvo zmyslov. viac tu: Nietzsche
Útěchu nacházel jen ve slovech svého řeholního představeného Johannesse Staupitze. Ten ho vedl k tomu, aby stále nehloubal, zda je předurčen nebo ne, ale aby prostě pohlížel na rány Krista, který za nás zemřel a obětoval své utrpení svému Otci na usmíření za nás. Zatím Luther pokračoval v teologickém studiu ve Wittembergu (1508/09) a po cestě do Říma (1510/11) získal titul doktora teologie. 1512 převzal biblickou profesuru po Staupitzovi a přednášel o žalmech (1513/15), o Listu Římanům (1515/16) o Listu Galaťanům (151617) o Listu Židům (1517/18) a opět o žalmech (1518/19). Tyto přednášky, ze kterých se zachovaly zčásti jeho studentské poznámky, umožňují nahlédnout do vnitřního vývoje pozdějšího reformátora.
Katolický historik H. Grisar klade "zážitek ve věži" do doby 1518/19. Opíral se o Lutherův údaj z tzv. Svědectví o sobě z roku 1545, že toto poznání nabyl dříve, než po druhé vykládal žalmy. Protestantský teolog E. Bizer prokázal, že Luther opravdu v těch letech prožil vnitřní obrat. Z přednášek o žalmech je zřejmé, že Luther pochyboval o katolickém pojmu svátostí a vytvářel si svou vlastní představu o ospravedlnění pouhou vírou.
Podle tomisticko-scholastické nauky jsou svátosti Kristem stanovená vnější znamení, která obsahují a zprostředkují milost ex opere operato, když je člověk přijímá s opravdovou vírou a neklade milosti žádnou překážku. K přijetí svátosti je nezbytná víra a svátostné znamení zprostředkuje milost. Luther toto znamení vyprazdňuje a k získání milosti podle něho postačí pouhá víra (sola fides). Tomáš Akvinský spojuje víru s intelektem: "věřit" znamená pro něho uznávat a přijímat zjevené pravdy. V pozdní scholastice ustoupilo do pozadí, že toto přijetí a uznání pravdy je také záležitostí srdce. Luther však slova sv. Pavla Corde enim creditur ad iustitiam - Víra v srdci vede ke spravedlnosti - zabsolutizoval a ponechal v platnosti jen tuto víru jakožto důvěru.
Vzniká tím nová představa o Bohu, ale také Lutherův postoj k němu: rozhodující je pouhá víra v příslib spásy v Božím slově: sola fides a sola Scriptura patří tak k sobě. Avšak Církev jakožto instituce spásy a její svátosti jako prostředky milosti tím blednou a ustupují do pozadí. O věčné spáse rozhoduje podle Luthera pouze víra ve speciální příslib v Božím slově. Víru a milost přijímá člověk výhradně z Písma svatého: sola Scriptura se nazývá formálním principem protestantismu, sola fides a sola gratia jsou materiálním principem.
V tomto jeho novém poznatku je počátek Lutherova reformátorství. Luther se nestal reformátorem z rozhořčení nad církevními zlořády, ale proto, že vytvořil nové náboženské a teologické stanovisko, které se nachází mimo svátostnou církev a je s životem dosavadní církve nesmiřitelné. Sama církev se mu stala problémem, zcela jinak než u jiných reformátorů. Nešlo už o reformu jakožto o vnitřní očištění církve, ale o reformaci.
3. Spor o odpustky a první rozpory
Ukázalo se, jak rozšířená byla nelibost a rozhořčení proti neblahému obchodování, které s odpustky provozovala kurie, mohučský arcibiskup a bankéři Fuggerové a jejich přisluhovači. (Šlo o odpustky, které Lev X. vyhlásil na dostavbu chrámu sv. Petra v Římě.) Lidé většinou viděli v Lutherových tezích pouze protest, nikoliv teologický požadavek. Arcibiskup Albrecht obžaloval autora v Římě, aniž ho sám uznal za hodna odpovědi. Byl obchodně poškozen, protože hlásání odpustků muselo být přerušeno a arcibiskup neobdržel částku, kterou mu předem jako zálohu poskytl bankovní dům Fuggerů - celkem měl odpustky vynést 52 286 dukátů. V červnu 1518 byl v Římě zahájen proti Lutherovi proces pro kacířství. Týkal se pěti bludných vět v jeho tezích.
Sporné body se mezitím posunuly. Nešlo už o boj proti odpustkům, ale o útok na církev. Byl tím vinen Eck? Mohlo by se zdát, že jedině on zaměřil Luthera na otázku církve. Opravdu Eck první poznal problém a položil na něj prst s teologickou bystrostí sobě vlastní. Ale slyšeli jsme již, že nadhozená problematika delší čas odpovídala linii Lutherova vnitřního vývoje. Svým novým chápání víry by byl jistě sám dospěl k bodu, kde se jeho cesta s církví rozcházela. Eck ho jen přivedl k tomu, aby si svou situaci jasně uvědomil.
Luther začal po lipské disputaci hlouběji promýšlet svůj pojem církve: Dospěl k závěru, že jeho prožívání víry založené na bezprostřední a zcela subjektivně chápané důvěřivé oddanosti ke Kristu už neponechává žádné místo pro jakéhokoliv prostředníka. Náhle se mu jevily svátosti a celý církevně náboženský život spíše jako překážky na cestě k Bohu. Označoval je za pouhou spravedlnost ze skutků, při které člověk nechce poskytnou místo působení Boží milosti, ale usiluje dosáhnout věčné blaženosti sám. To však podle něho znamená, že už nespoléhá na Boha, a proto to může být jedině ďáblovo dílo. Celá viditelná instituční církev, o které již pochyboval, se mu nyní jevila jako ďáblovo dílo. Papež je Antikrist, protivník Kristův, který vede lidi do zkázy; posadil se sám na místo Kristovo, a tím vyvolal Boží hněv. Postupně tyto představy v Lutherovi sílily až do komplexu, který už nedokázal překonat: papež pro něho zůstal zosobněným Antikristem.
Tak se dá pochopit Lutherova vášnivá a hněvivá reakce na bulu hrozící klatbou. Vyjádřil ji ve svých třech základních reformátorských spisech z roku 1520. Napadl v nich bezohledně papežství a celou existující církev se všemi chybami a nedostatky a vyzýval k boji proti nim. Nešlo už jen o nápravu a vnitřní uzdravení církve. Byly to spisy:
1. An den christlichen Adel deutscher Nation von des christlichen Standes Besserung (Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení stavu křesťanstva - srpen 1520).
2. De captivitate babylonica Ecclesiae praeludium (Zvěst o babylonském zajetí církve (říjen 1520).
3. Von der Freiheit eines Christenmenschen (O svobodě křesťanského člověka - listopad 1520).
Místo teologických traktátů posílal teď Luther do světa výzvy k lidu, aby ho podnítil proti Římu a proti církvi. Se strhující výmluvností si vybíral všechny bolavé stránky, které už dávno volaly po reformě. Tak ze sebe učinil tlumočníka všeobecné nespokojenosti a stanul v čele rozsáhlé národní opozice proti Římu. V těchto měsících se stal národním hrdinou. Většina současníků si ovšem neuvědomovala, že Lutherův reformní program vyrůstal na půdě nové teologie. Opravdové všeobecně pociťované touhy po reformě splývaly s Lutherovými teologickými názory a nutně vedly dříve či později k radikálnímu proticírkevnímu kursu. Teolog Luther se nejen stal reformátorem, ale zůstal teologem, a právě proto se stal reformátorem. Reformy byly nutné, ale mohly a měly se dít uvnitř církve. Nová Lutherova teologická nauka však už nebyla s učením církve slučitelná. Tak se reforma změnila v reformaci.
Od té doby byl pojem reformy dvojznačný; dnes obyčejně rozeznáváme reformu (uvnitř církve) a reformaci (mimo církev a proti ní). Současníci mnohdy tento rozdíl ještě neviděli. Ambivalence pojmu reformy se stala mnoha lidem osudnou, např. humanistům, nadšeným pro nápravu. Mnozí z nich se ovšem později od reformace odvrátili spolu s Erasmem, když poznali její pravou podstatu.
Luther dovršil viditelně svůj rozchod s církví 10. prosince 1520, když před Elsterskou branou ve Wittembergu veřejně spálil bulu, která mu hrozila klatbou, a zároveň s ní církevní zákoník. Dne 3. ledna 1521 byla nad ním v Římě slavnostně vyhlášena klatba. Rozkol byl dovršen.Luther uvedl do pohybu velkou lavinu duchovních i krvavých válek, které změnily natrvalo tvář Evropy i světa. V roce 1526 se ve věku 42 let oženil s 26letou bývalou řeholnicí Kateřinou Bora, se kterou měl šest dětí. Až do konce života se se stravující oddaností věnoval svému dílu. Zůstal náboženským vůdcem a prorokem svého hnutí.
Nebyl však světec. Na jeho charakter padá mnoho temných stínů: s přibývajícími lety rostla jeho podrážděnost, paličatost a bezpříkladná hrubost a neotesanost, s jakou napadal kdekoho, přátele i nepřátele. S urážlivou příkrostí si osoboval sám jako "nový papež protestantismu" nesmyslnou učitelskou autoritu, kterou upíral římskému papeži. V přehnaném sebevědomí, často groteskně vystupňovaném, ztotožňoval sebe a své dílo s vůlí Boha a Ježíše Krista. Všechno nepřátelské bylo pro něho dílem ďáblovým. Vášnivá nenávist, kterou šířil v posledních spisech, se už nedá omluvit ani dobovým grobiánstvím. Byly to spisy Wider Hans Worst (Proti Hansvurstovi - 1541), Wider das Papstum zu Rom von Teufel gestiftet (Proti římskému papežství založenému ďáblem - 1545), Von den Juden und ihren Lügen (O židech a jejich lžích - 1542) a další protižidovská díla z posledních let. Co teprve říci, když se nejvulgárnějšími slovy vyjadřoval o mši svaté, o řeholním životě a jiných věcech, které mu byly kdysi posvátné. Po jeho religiozitě z mladých let nezůstalo ani stopy. Zemřel 18. února 1546.
Pramen: August Franzen , Malé církevní dějiny, Zvon, Praha 1992
(1) Pravým důvodem překotného odchodu do kláštera byl ve skutečnosti útěk před soudním stíháním pro vraždu, kterou Luther spáchal z prchlivosti na Hieronymu Buntzovi. Azyl v klášteře vyhledal na radu vikáře Brauna. Výčitek svědomí se Luther nezbavil až do konce života. Byly příčinou jeho stálých depresí a ovlivnily závažný způsobem nejen jeho psychický život, ale i jeho nauku (Viz: Albert Mock "Abschied von Luther - Psychologische und theologische Reflexionen zum Lutherjahr" - Köln 1985; Roland Dalbiez Das Ende Luthers, in EINSICHT XVII/4, prosinec 1987, str. 110-112.).Luther mýtu zbavený
K nadcházejícímu jubilejnímu roku luteránské reformace vydal Hubertus Mynarek knihu, která má přispět k odmytologizování původce reformace. V úvodu své knihy říká: Biskupové, superintendanti i jiní evangelíci zamlčují, že Lutherova osobnost a charakter má v sobě něco démonického, co ho dohání k tomu, aby chrlil ty nejhrubší výrazy a výkřiky vůči četným osobám a skupinám lidí a požadoval s veškerou vážností a naléhavostí jejich zničení a vyhlazení. To, co vyslovil Luther proti papeži (především ve svém spise Proti papežství a Římu, založenému od ďábla), co připravil a dal rozšiřovat, dělá veškerou polemiku dnešních kritiků církve pouhým stínem, který vypadá dokonce jako poklona. Co pronesl Luther proti ženám, kacířům, sektářům, nevolníkům, kteří by měli zmizet ze světa, nejostřejší jed, který vychrlil proti židům, prostitutkám, proti filozofii a filozofům a humanistům, je tak negativně ojedinělý, že se mu žádný jiný zakladatel náboženství nebo reformátor nemůže vůbec přiblížit ani mu podat vodu. Ani Korán a Talmud ve svých výrazech o nevěřících se s Lutherovou neúprosnou nenávistí a vražednými a štvavými tirádami nedá srovnat.
I když je možno k této knize vyslovit určité výhrady, nabízí nicméně jasný vhled do Lutherova světa. Mynarek označuje Luthera za osobu s cholerickou popudlivostí. Jeho pýcha, zpupnost, jeho ctižádost a zahleděnost do sebe, jeho sebevědomí nepřipouštěly, aby se trvale pokládal za hříšníka, za ztroskotance, který nedostatečně dodržuje přikázání, píše teolog v kapitole u Lutherově zážitku obrácení a připomíná, že katolická minulost Luthera je v protestantských kruzích zcela zamlčena. K zážitku jeho obrácení podle Mynarka nedošlo "ve věži", ale na "klozetu".Jeho schéma Bůh - ďábel pod mottem: "Kdo není se mnou, je proti mně", nasadil pak Luther proti mnoha skupinám a hnutím. Především se to týká sedláků. Luther se domníval, že v pekle už žádný ďábel není, protože všichni posedli sedláky. Se svobodu náboženství neměl Luther žádné problémy. Prohlásil, že panovník se musí postarat, aby se v jeho zemi praktikovalo jen jediné náboženství. Jinověrci byli pro Luthera vzbouřenci, které je nutno popravit.
V 5. kapitole své knihy uvádí Mynarik, že Luther vystupoval proti Židům s neobyčejnou tvrdostí. Žid, který se neobrátí ke křesťanství, patří ďáblu nebo se musí stát ďáblem, a proto musí být náležitě potrestán a usmrcen, píše Luther v jednom svém spisu. Později požadoval, aby Židům byly odňaty všechny knihy a jejich synagogy poroučel zničit ohněm. Židé podle něho pocházeli od ďábla: Proto kde uvidíš Žida, udělej s dobrý svědomím znamení kříže a řekni: Tady jde živý ďábel. Autor připomíná, že na tuto Lutherovu nenávist se odvolával Hitler a byl s ním v té věci zajedno.
Zcela narušený měl Luther vztah k ženám. Díval se na ně jako "rodící stroje". Když jsou unavené až k smrti, vůbec to nevadí. Jsou na světě jen kvůli tomu. Podle reformátora se žena může dostat do nebe jen tehdy, když dělá všechno, aby potěšila muže a udělala mu radost, a nikdy ho nepodvádí.
Také jeho vztah k sexualitě byl zjevně narušený. Kladl ji do stejné roviny jako jídlo a pití, žádnou zdrženlivost nepředpokládal. I přes tento "naturalistický postoj" se později domníval, že nejen pohlavní život, ale samo manželství se neobejde bez hříchu. Manželství je podle něho hráz pro přetékající sexualitu. Šel tak daleko, že chtěl, aby stát nevěru dokonce trestal smrtí.
V další kapitole si Mynarek všímá Lutherova vztahu k demokracii. Luther požadoval totální otrockou poslušnost podřízených k vrchnosti, bez ohledu, zda je spravedlivá nebo tyranská. V jeho státnických představách neměl občan žádná práva. Člověk je totální otrok státu. Proto se také evangelická církev přizpůsobovala každému režimu, i nelidskému a člověku nepřátelskému. Extrémním případem byla podlézavost nacistickému režimu za Hitlera. Až do roku 1944 viděla luteránská církev v Hitlerovi zázračného muže, kterého daroval Bůh německému národu. Prezident evangelické církve v Durynsku řekl v roce 1944 docela vážně, že Hitler je pro naši luteránskou zbožnost skutečně Vůdce z Boží milosti. Jeho poslání pochází přímo od Boha a jeho rozkazy jsou Boží rozkazy, prohlásil prezident. Evangelická církev nepraktikovala odpor proti Hitlerovi. Dietrich Bonhoefer byl výjimka, nikoliv pravidlo.
Kniha obsahuje množství originálních Lutherových citátů. Tak je odbouráno mnoho mýtů a získáváme realističtější obraz tohoto reformátora.
Hubertus Mynarek: Luther ohne Mythos - Das Böse im Reformator 132 stran, 12,8€ ISBN 978-3-89484-609-1
Podle kath-netLutherův slovník
Jazyk, jakým se arcibludař Martin Luther vyjadřuje i o nejsvětějších věcech, dává jeho dílu satanský ráz. Bossuet říká, že je třeba uvést jeho slova, i když se nám to příčí, abychom poznali, jaký duch temnot ovládl vedoucí osobnost reformace,
Papež je podle něho jen osel, mul, krtek, svině, antikrist atd. Papež je tak přeplněn ďábly, že je vydechuje a vyplivuje, říká Luther. Řím nazýval vždy Sodoma, Babylon, apokalyptická děvka, sídlo antikrista. Kardinálové, arcibiskupové, biskupové a kněží byli pro něho floutci, mniši apod. Katolické světce a světice tituloval stádo dravých vlků, Epikurovi vepři, šílení volnomyšlenkáři, psi, toužící se koupat v krvi. Učitelé církve, kazatelé zpovědníci, řeholníci a řeholnice byli pro něho odporní červi, kteří skrze mši a odpustky vězní u sloních nohou celé lidstvo. Nejvíce se obořoval na dominikány. Teologové ze Sorbony a z Lipska byli krtci, pokrytci, osli s doktorským biretem. Církevní otce nazývá hlupáky, kteří píšou nesmysly o celibátu. "Já ovládám apoštolský text lépe než tisíc Augustinů." "Svatý Řehoř Veliký vykládal ty nejnesmyslnější zásady." "Svatý Augustin často bloudil a nevím, proč ho umístili mezi svaté, když neměl víru." "Svatého Jerovýma pokládám za heretika, psal nesmysly o postu a celibátu a jeho dílo proti Jovianovi je plné pohoršení." "Svatý Bazil také nestojí za mnoho a nedal bych za něho ani jeden svůj vlas." "Svatý Chryzostom je mluvka a svatý Tomáš je teologická nestvůra." "Raději toho nechejme", říká Bossuet, "a třesme se před Boží spravedlností, která dovolila vybudovat tuto novou budovu víry, aby pokořila naši pýchu."
Lutherovi přátelé byli velice nešťastní z jeho šílených výbuchů. Melanchton napsal: Třesu se strachem, když pomyslím na Lutherovy vášně, které v něm vřou herkulovskou silou. Hospinius říká: Luthera svedl Satan, je to člověk plný pýchy a domýšlivosti. Erasmus Lutherovi napsal: Kvílíme všichni nad nešťastným rozkolem, který šíříš všude po světě kvůli svému paličatému, nespoutanému a vzpurnému rozumu.
K. Rivaux zdro: https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=martin-luther
https://jezismaria1.webnode.sk/navrat-do-katolickej-cirkvi/
https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=schizmaticky-koncil
Nekatolíci o orodovaní Panne Márii a svätých.
Luther: "Čo sa týka orodovania svätých, mám za to a pevne
držím s celou kresťanskou Cirkvou, že svätých máme ctiť
a vzývať ... Niekto by mohol namietnuť: Čo sú nám svätí platní?
Toľko, ako sú vám na prospech vaši blížni. Tým hovorievate:
Modli sa za mňa k Bohu! Teda hovorievajte tiež: Sv. Peter, sv.
Pavol, orodujte za nás! Nehrešíte, ak ich prosíte za prímluvu".
(Luther: Corect. nonnullor. articulor.; Sermo in festo s. Joannis
Bapt.)
Oekolampadius: "Čo sa mňa týka, neodvažujem sa zapierať,
že svätí orodujú za nás, a tiež by som si netrúfal tvrdiť, že vzývať
ich o pomoc bolo by bezbožnosťou a modlárstvom. Odporúčať
sa orodovaniu svätých je obyčaj autorizovaná sv. Jánom
Zlatoústym, sv. Gregorom Naziánskym a skoro všetkými
východnými a západnými cirkvami." (Adnot in hom. s. Joannis
Chrysostomi.)
(Bottau—Rekem: Katolícky svetonázor obhájený nekatolíkmi. Str.
137.
Voltaire o jedinosti Boha.
Jednota v zákonoch riadiacich obeh nebeských telies,
jednota v pohybe našej zemegule, v každom rode i druhu
živočíšstva, rastlinstva a nerastov dokazuje jedinú hýbajúcu bytosť
... V celej prírode panuje jednota. Zákony pohybu a gravitácie sú
nezmeniteľné... Je teda len jedna, večná Mocnosť, od ktorej závisí
všetko, ale podstata tejto Mocnosti je pre mňa nepochopiteľná.
(Oeuvres, sv. 59. str. 195, 130.)
(Bottau-Rekem: Katolícky svetonázor obhájený nekatolíkmi, str. 16 )
Úcta mariánska.
Zvláštna úcta, ktorú načim vzdávať Márii, nesmie sa diať
len ústami alebo klaňaním sa, klakaním, obnažením hlavy,
sochami, obrazmi, chrámami na jej počesť, pretože to všetko
robia i pohani: my musíme ctiť Máriu z celej duše, zo všetkej
svojej sily a v pravde. Ak ju tak ctíme, tak uvažujúc o jej pokore
a milosti, ktorou ju Boh obdaril, vo svojom vnútri cítime radosť
— znak to pravých ctiteľov Márie. (Luther: Commentarius super
B. M. V. canticum.) (Bottau—Rekem: Katolícky svetonázor
obhájený nekatolíkmi. Str. 137.)
Slová Oekolampadia24
A vlastne, prečo by som nemiloval tú, ktorú miloval Boh,
ktorá dala svetu Syna Božieho a nášho Spasiteľa, ktorú ctili anjeli
a archanjeli, ktorú vzýva ľudské pokolenie a ktorá sa nazýva
kráľovnou milosrdenstva!? Aká to milosť, aká to božia láska, že
dal takú presvätú matku svojmu Synovi, a nám tak mocnú
ochrankyňu vo všetkých veciach. (Oekolampadius: Sermo de
laudando in Maria Deo.)
(Bottau—Rekem: Katolícky svetonázor obhájený nekatolíkmi. Str.
138.)
Nekatolíci o očistci.
Luther: "Pevne verím, ba tvrdím, že viem, že je očistec;
v Písme sv. sa robí o ňom zmienka, ako sa možno o tom
aj presvedčiť." (V lipskej dišpute.)
Diderot49: "Keď sa slovo očistec výslovne aj nenachodí
v Písme, očistec je tam predsa len jasne naznačený na tých
miestach, kde sa doporučuje modlitba za mŕtvych, ako v 2
Makabejskej 11, 43 a v epištole 2 Timotejovi 1, 18. Okrem toho
ešte aj cirkevná tradícia ustálila tento článok o očistci, ale
49 Denis Diderot, čítaj Dydró (1713—1784) francúzsky encyklopedista.
191
protestanti ho zavrhli." (Encyklopédie, čl. Purgatoire.)
Johnson: "Veľká väčšina ľudí nežije tak sväto, aby si zaslúžila
nebo, a zasa nie tak hriešne, aby si zaslúžila peklo; preto
sa zaľúbilo Bohu určiť miesto, kde sa duše istými trestami
očisťujú." (Nekrvavá obeta.)
Lessing50: "Ten prostredný stav duše medzi najvyššou
blaženosťou a večným trestom — očistec — ako o ňom ako
o všeobecne známej veci učí stará Cirkev, naši reformátori zavrhli,
ale nemali ho zavrhovať preto, že sa tu a tam staly v tej veci
prechmaty. (Theol. Aufsätze, 1770.)
(Bottau—Rekem: Kat. svetonázor obhájený nekatolíkmi. Str.
135—136. ---------
Ako zomrel Martin Luther ?!
31.10.2016 16:44Lutherova mŕtvola ešte nevychladla, keď už, ako tvrdil
jeho chválorečník Michael Coelius v pohrebnej reči prednesenej
20.februára 1546, rozširovali mnohí ľudia falošné správy o jeho smrti a
"že diabol vymyslí ešte viac všelijakých a horších rečí pretože mu nejde
o Luthera, ale o jeho učenie." Teda je jasné, že hneď po Lutherovej
smrti kolovali o nej nepekené zvesti a keďže Eisleben bolo čisto
lutheránske mesto, tieto reči museli vzniknúť len medzi lutheránmi z
jeho najbližšieho okolia, jeho služobníkmi a tými, ktorí pri jeho smrti
boli alebo boli k mŕtvole privolaní. Katolícki spisovatelia zaznamenali
tieto povesti, takže čítame že "Luther náhlou, nečakanou a pritom
biednou smrťou zahynul", "že bolo vidieť na mŕtvole pokrivené ústa
(tortura oris) a odymenú (infuscatam) pravú stranu" (správa cujusdam
civis Mansfeldensis), že "mal vyplazený jazyk ako obesenec", (Claudius
de Saintes), že "mal skrútené ústa, zčernalé líca (maxillas
nigricantes), červený a zdeformovaný krk, akoby ho niekto uškrtil" (P.
Coster SJ 1570, a aj správa Mansfeldskej grófky). Spôsob Lutherovej
smrti zostal tajomstvom, ku ktorému malo kľúč len niekoľko osôb.To
trvalo do roku 1592, keď znamenitý katolícky apologéta a dejepisec
Thomas Bozius zverejnil správu očitého svedka, vlastného Lutherovo
sluhu. V diele "De signis ecclesiaae (v koline, V Rime 1592, 1593 T.II.
lib XXIII xap.3) píše takto: "Luther, keď sa skvelo navečeral a veselý
sa odovzdal spánku, v tú noc zahrdúsený zhynul. Počul som toto svedectvo
od jeho služobníka, ktorý ako chlapec mu posluhoval, ale vrátil sa k
nám (i.e. konvertoval na katolícku vieru), že Luther si sám povrazom
biednu smrť spôsobil. Ale hneď, že všetkým domácim, ktorí o veci vedeli
bola uložená prísaha, aby túto udalosť, pre česť evanjelia
nerozširovali" (Lutherum sibimetipsi laqueo iniecto necem miserrimam
attulisse sed datum protinus cunctis domesticis rei consciis ius
iurandum ne factum divulgarent, Kryštúfek Smrt Lutherova, Čas.kat.duch.
1892).Táto
správa, podoprená vnútornými i vonkajšími dôvodmi našla prijatie u
katolíckych autorov. Krátko nato, bola výpoveď tohoto sluhu spísaná,
vytlačená a tiež zaslaná do Ríma. Najprv ju vydal Henrich Sedulius v
Praescriptiones adversus haereses, Antverpiae 1606 uisťujúc o jej
autenticite a pôvode a fide digno viro.Táto správa znie (čitateľ odpustí
trochu komplikovanú barokovú syntax): "Sluhu Martina Luthera, opýtaného
istým zbožným mužom na smrť svojho pána Martina, úprimná odpoveď a
pravdivé vyznanie: Hoci ma povzbudzujú k odvrhnutiu strachu pred ľudskou
nevôľou a urážkami a nabádajú ma k náležitému vydaniu svedectva zbožné
prosby, však oveľa naliehavejšie ma k tomu ženie úcta k najvyššiemu
Božstvu a všetkým Svätým. Viem dobre, že všade treba vzdávať slávu
podivným skutkom Božím a že mám poslúchať rozkazu Božieho viac ako
rozkazov ľudských. Tak napriek tomu, že mi veľmi dôrazne velikáni
Nemecka hrozili, aby som nikomu zo smrteľníkov nehovoril o hroznom konci
svojho pána Martina Luthera, predsa to nezatajím, ale zjavím ku cti
Kristovej a vyrozprávam k poučeniu celej Katolíckej cirkvi, čo som sám
videl a medzi prvými sa dozvedel a kniežatám v Eislebene zhromaždeným
sám oznámil, súc nehnaný k nikomu nenávisťou ani k inému láskou či
priazňou. Stalo sa teda, keď Martin Luther raz medzi znamenitými
velikánmi (heroes) svojim chutiam trochu viac povolil, takmer opitý sa
od nás nechal na lôžko odviesť a spať uložiť, my sme mu popriali dobrý
spánok a odišli sme do svojej komory, kde sme nič osudné netušiaci ticho
zaspali. Ale na druhý deň, vrátiac sa k svojmu pánovi, aby sme mu s
obliekaním pomohli, videli sme - pre Boha! toho istého pána Martina
vedľa lôžka visiaceho biedne obeseného (Martinum juxta lectum suum
pensilem et misere strangulatum). Pri tomto zaiste hroznom pohľade na
obesenie sme boli zachvátení nesmiernou hrôzou, ale nerozpakovali sme sa
dlho. Ponáhľali sme sa k jeho kumpánom a kniežatám zo včerajšej pitky a
oznámili sme im Lutherov biedny koniec. Oni, zachvátení nemenším
strachom než my, začali hneď všetko sľubovať a mnoho nám dohovárať, aby
sme predovšetkým o veci navždy verne pomlčali a aby nič na javo nevyšlo.
Potom nám kázali ohyzdnú mrtvolu Lutherovu odrezať, na lôžko uložiť a
medzi ľudom rozširovať, že môj pán Martin, náhlou smrťou zo sveta
odišiel. Čo by sme boli na prosbu týchto kniežat, tak ako boli aj
strážcovia Božieho hrobu zvedení veľkými sľubmi, urobili, keby nás akási
nepremožiteľná sila pravdy nebola inak presvedčila. Tá síce občas zo
strachu pred ľuďmi, z úcty, alebo z nádeje na zisk niekedy môže byť
utlmená ale kôli pichľavému ostňu svedomia nikdy nemôže byť trvalo
potlačená." (cf Majunke, Luther's Lebensende, Mainz 1891).Theodor
Petreius prijal výpoveď tohoto služobník do Catalogu haereticorum
(Kolin 1629) a dodáva "čo som aj ja sám v istom spise v kolínskej
knižnici zaznamenané videl". Tu treba uvážiť, že aj Petreiova aj Boziova
i Seduliava kniha dostala tri aprobácie, cisársku, biskupskú a rehoľnú.
Ak by teda cenzori neboli presvedčení o vierohodnosti tejto správy,
neboli by knihy spomínané aprobácie dostali. Autori 17. storočia
opierajúc sa o tieto potvrdenia prevzali Seduliovu správu do svojich
spisov. Lutherovmu skutku sa bude málokto čudovať, ak vezme do úvahy
jeho ohromnú vnútornú rozorvanosť a časté myšlienky na samovraždu.Prví
protestanskí svedkovia Lutherovej smrti, ktorí chcú byť "očitými"
svedkami, sú len veľmi kalnými prameňmi. Čo jeden tvrdí iný popiera. Aby
sa predišlo rečiam, ktoré sa okamžite začali šíriť, zišli sa traja
kazatelia, ktorí boli vtedy v meste, Ján Aurifaber, spolustolovník a
famulus Lutherov, Justus Jonas, superintendent a hlavný kazateľ pri
kostole Panny Márie v Halle a Michael Coelius, mansfeldský dvorný
kazateľ, a zostavili spoločnú správu o posledných dňoch a smrti svojho
majstra s názvom História o kresťanskom skone ctihodného pána doktora
Martina Luthera. Tento spis bol preložený do rôznych jazykov, vytlačený v
stotisícovom náklade a rozposielaný po celom Nemecku. Neskôr ho
pripočítali do kropusu lutherovej spisby a teraz je pre všetkých
protestantov "istým zdrojom informácii" o konci zakladateľa ich
náboženstva.Použitá literatúra:F. Kryštúfek Církevní dejepis 1895
F. Kryštúfek Smrt Lutherova, Časopis .kat.duchovenstva, 1892
P. Majunke Luther's Lebensende Mainz 1891
P. Majunke Luther's testament an die Deutsche nation, Mainz 1891
P. Majunke Die historiche kritik uber Luther's Lebensende, Mainz 1891
P. Majunke An letztes Wort an die Luther-Dichter, Mainz 1891
OSOBY s kontroverznou povesťou | HEREZY-schizmy-SEKTYViac tu: https://kauzy-exkomunikcie-svatorecenia.webnode.sk/news/ako-zomrel-martin-luther/
Odsudenie téz Martina Luthera o križiackych výpravách proti moslimom
Martin
Luther v roku 1518 v jeho Vysvetleniach 95 téz napísal, že ísť do vojny
s moslimami je proti Bohu, lebo On cez nich trestá naše neprávosti:
Mnohí v Cirkvi, dokonca aj vysoko
postavení, nesnívajú o ničom inom, než ísť do vojny proti Turkom. Chcú
bojovať nie proti neprávostiam, ale proti trestu za neprávosti a tak idú
proti Bohu, ktorý hovorí, že skrz ten trest nás On sám tresce za naše
neprávosti, pretože my sami sa za ne nepotrestáme.[1]
Pápež Lev X. v bule Exsurge Domine, odsúdil bludy Martina Luthera. V
tejto bule vymenoval 41 chýb, ktoré Martin Luther hlásal alebo písal.
Pod číslom 34 bola táto:
34. Ísť do vojny s Turkami znamená odporovať Bohu, ktorý cez nich trestá naše neprávosti.
Všetky tieto tvrdenia pápež odsúdil týmito slovami:
Mocou nášho pastoračného úradu
zvereného nám božou priazňou, nemôžeme za žiadnych okolností viac
tolerovať alebo prehliadať zhubný jed vyššie uvedených chýb bez hanby
kresťanskému náboženstvu a bez ublížení na pravovernej viere.
Nikto so zdravým rozumom nemôže byť ľahostajný k tomu ako ničivé, zhubné
a zvodné pre zbožné a prosté mysle sú tieto chyby, ako odporujú všetkej
láske a úcte k svätej Rímskej Cirkvi, ktorá je matkou všetkých
veriacich a učiteľkou viery; ako zničujúce sú pre moc cirkevnej
disciplíny, hlavne pre poslušnosť. Táto cnosť je zdrojom a pôvodom
všetkých cností a bez nej je ktokoľvek ľahko obvivený ako neverný.
Tieto chyby alebo tézy nie sú katolícke, ale sú proti učeniu a tradícii
Katolíckej Cirkvi a proti pravej interpretácii Svätého Písma, prijatého
od Cirkvi.
Autoritou všemohúceho Boha, blahoslavených apoštolov Petra a Pavla, a našej vlastnej autority, odsudzujeme,
zavrhujeme a úplne odmietame každú z týchto téz alebo chýb ako
heretickú, škandalóznu, chybnú, urážlivú pre zbožné uši alebo zvodnú pre
prosté mysle a proti katolíckej pravde. Nariaďujeme a vyhlasujeme, že všetci veriaci oboch pohlaví ich musia považovať za odsúdené, zavrhnuté a odmietnuté.
Naviac, kvôli týmto omylom a mnohým iným, ktoré sú v knihách a
písomnostiach Martina Luthera, rovnako odsudzujeme, zavrhujeme a úplne
odmietame knihy a všetky písomnosti a kázne spomínaného Martina, či už v
latinčine alebo v inom jazyku, obsahujúce spomínané omyly alebo
ktorýkoľvek z nich; a želáme si, aby boli považované za celkom odsúdené,
zavrhnuté a odmietnuté. Zakazujeme
každému jednému veriacemu, pod svätou poslušnosťou a pod trestom
automatickej exkomunikácie, aby ich čítal, presadzoval, hlásal, chválil,
tlačil, zverejňoval alebo obraňoval.[2][1]Luther, M.,Explanation of the Ninety-five Theses, 1518
[2]Pápež Lev X., Bula Exsurge Domine, 15 Jún 1520
Viac tu: https://rim-katolicka-cirkev.webnode.sk/news/odsudenie-tez-martina-luthera-o-kriziackych-vypraach-proti-moslimom/
Exkomunikační bula DECET ROMANUM PONTIFICEM pápeže Lva X. voči o.Martinovi Lutherovi
06.07.2016 23:05 Preambule Mocí od Boha mu svěřenou přísluší římskému papeži z Božího ustanovení a jmenování vyhlašovat duchovní a časné tresty podle toho, jak si to plně zaslouží každý jednotlivý případ. Účelem je potlačení ničemných záměrů zbloudilých lidi, kteří jsou tak uchváceni svým scestným podnětem k hanebným cílům, že zapomínají na bázeň před Pánem a zcela pohrdají kanonickými dekrety a apoštolskými ustanoveními a odvažují se formulovat nová a zfalšovaná dogmata a zavádějí zlo rozkolu do svaté Boží Církve - nebo podporovat a lnout k takovým rozkolníkům, kteří si dělají obchod z toho, že trhají šat našeho Vykupitele a jednotu pravé víry. Přísluší proto papeži, aby v obavách o Petrovu loď, jakoby plula bez kormidelníka nebo veslaře, proti takovým lidem a jejich následovníkům a proti jejich rozmnožování použil přísné tresty a dalšími vhodnými opatřeními zajistil, aby tito velmi mocní lidé oddaní podle své povahy zlým záměrům spolu se svými přívrženci nemohli klamat množství prostých lidí svou lží a svými zlovolnými praktikami, svádět je aby s nimi sdíleli jejich blud a jejich vlastní zkázu tím, že je otravují něčím, co se rovná zhoubné nemoci. Papeži také přísluší, aby po odsouzení rozkolníků a pro zamezení ještě větší zhouby a zmatku veřejně a otevřeně poukázal před všemi křesťany, jak se mají obávat postihu a trestu ti, kteří se takto proviňují, aby skrze veřejné vyhlášení se mohli obrátit s lítostí a výčitkami ke své pravé podstatě, bezpodmínečně se zřekli zakázaných projevů, obnovili své společenství a poslušnost, jak bylo řečeno v předchozí bule, a tak mohli uniknout Božím trestům ve všech stupních svého příslušného odsouzení. I. (Shrnutí předchozí buly Exsurge Domine) II. Byli jsme informováni, že poté, co naše předchozí bula byl veřejně vyvěšena, a od doby, kdy uplynula časová lhůta pro předepsanou odpověď – a touto bulou slavnostně oznamujeme všem křesťanům, že tyto lhůty (60 dní) uplynuly – mnozí z těch, kteří propadli bludům Martina Luthera, přijali naši bulu s jejím varováním a příkazy; Duch dobré rady je přivedl k zamyšlení nad sebou, vyznali své bludy a odvolali herezi jako před Naší instancí, vrátili se k pravé katolické víře, obdrželi požehnání a rozhřešení od těch, kteří byli oprávněni je udělit, a na různých místech v Německu byly veřejně spáleny knihy řečeného Martina, jak jsme to nařídili. Nicméně samotný Martin, a působí nám velkou bolest a znepokojení, že to musíme říct, on, otrok zkažené mysli, s pohrdáním odmítl odvolat své bludy a zříci se jich v předepsané lhůtě a poslat Nám alespoň jedno slovo odvolání, jak jsme otcovsky žádali, anebo přijít sám k Nám, ba jako kámen, o který se klopýtá, nebál se psát a hlásat ještě horší věci než dříve proti Nám a tomuto Svatému stolci a katolické víře a druhé naváděl, aby udělali totéž. Nyní je slavnostně prohlášen za heretika a rovněž tak ostatní, ať už jakéhokoliv stavu a postavení, kteří pranic nedbali na svou vlastní spásu, ale před zraky všech lidí se stali následovníky zhoubné a heretické Martinovy sekty, všichni ti, kteří mu otevřeně a veřejně poskytovali pomoc, podporu, rady a přízeň a dodávali mu odvahu k jeho neposlušnosti a zatvrzelosti a zabraňovali zveřejnění naší uvedené buly: tito lidé propadli trestům stanoveným v dané bule a je třeba s nimi naložit jako s heretiky vyloučenými ze společenství věřících křesťanů, jak praví Apoštol. (Tit 3, 10-11) III. Je naším úmyslem, aby tito lidé byli legitimně klasifikováni stejnou měrou jako Martin a ostatní neblazí heretici a exkomunikováni, a to právě proto, že se přiřadili se stejnou tvrdohlavostí k hříchu řečeného Martina, sdíleli s ním jeho tresty a jeho jméno, nosili s ním všude s sebou označení "luteráni" a tresty, které ho postihly. Naše předchozí pokyny byly zcela jasné a náležitě zveřejněné, a kdo se přidržuje přesně našich předchozích dekretů a prohlášení, má k dispozici dostatečná upozornění, důkazy a výroky. Naše následující dekrety jsou obráceny proti Martinovi a dalším, kteří ho následují v tvrdošíjnosti v jeho zhoubném a zlořečeném cíli, stejně jako proti těm, kteří ho brání a hájí ozbrojenou tělesnou stráží, a těm, kteří se nebojí podporovat ho vlastními prostředky či jakýmkoliv jiným způsobem, a těm, kteří mají v úmyslu nabídnout a poskytnout mu pomoc, radu a přízeň. Všechna jejich jména, příjmení a postavení – ať už jsou jakkoliv vznešená – chceme, aby byla pokládána za postižená těmito dekrety se stejným účinkem, jako by byla jmenovitě jednotlivě uvedena v publikovaných dekretech a je třeba na ně aplikovat se stejnou účinností jejich články. Na ně všechny vyhlašujeme a stanovíme výroky exkomunikace, anathema našeho trvalého odsouzení a interdiktu, zbavujeme jakékoli důstojnosti a cti je i jejich potomky, vyhlašujeme konfiskaci jejich jmění pro delikt urážky majestátu: o všech těchto dalších výrocích a trestech, které jsou stanoveny kanonickým právem na heretiky a které jsou uvedeny v našem předchozím dekretu, stanovíme, že jim propadají všichni tito lidé ke své záhubě. IV. Naší apoštolskou autoritou dodáváme k tomuto našemu prohlášení, že státy, teritoria, oblasti, města a místa, ve kterých tito lidé přechodně žili nebo která navštěvovali, spolu s jejich statky, města, která mají katedrály a metropolitní sídla, kláštery a jiné řeholní domy a posvátná místa, privilegovaná nebo neprivilegovaná – všechna bez výjimky jsou postižena naším církevním interdiktem, a pokud tento interdikt trvá, (s výjimkou případů uvedených v zákoně, ale i v takovém případě za zavřenou branou a bez osob postižených exkomunikací a interdiktem) nemůže zde být slavena mše svatá ani jiné bohoslužby. Nařizujeme a přikazujeme, aby lidé postižení trestem byli všude prohlášeni veřejně za exkomunikované, neblahé, zavržené, vypovězené, zbavené statků a neschopné je vlastnit. Všichni křesťané se jich musí přísně stranit. V. Chtěli bychom dát všem ve známost zlovolné dílo o Bohu a jeho Církvi, které Martin a jeho následovníci vytvořili bez ostychu ve své zaslepenosti. Chceme chránit stádo před nakaženým zvířetem v obavách, aby se jeho infekce nerozšiřovala na jeho zdravé ovce. Proto vydáváme následující příkaz jednomu každému patriarchovi, arcibiskupovi, biskupovi, prelátům patriarchálních a metropolitních katedrál, kolegiátních chrámů a řeholníkům všech řádů, i žebravých – privilegovaných i neprivilegovaných – ať sídlí kdekoliv, a to s veškerou silou víry a slibu poslušnosti a pod trestem exkomunikace, jak to požaduje provedení těchto přítomných nařízení, aby se postarali i v jiných chámech o zveřejnění, že Martin a jeho následovníci jsou exkomunikovaní, zavržení, odsouzení, zatvrzelí heretici postižení interdiktem, zbavení statků a neschopní je vlastnit a tak vyjmenováni a postiženi v těchto ustanoveních. Budou stanoveny tři dny: vyhlašujeme kanonického varování a poskytujeme den první výstrahy, po něm druhý, ale třetí den nařizujeme definitivní nezvratné provedení našeho výnosu. To bude mít místo v neděli nebo o svátečním dnu, kdy se k bohoslužbě shromažďuje velké množství věřících. Nechť je pozdvižen kříž, zvony nechť zvoní, nechť jsou zapáleny svíce a po určitém čase zhašeny, hozeny na zem a pošlapány. Třikrát ať se do dálky házejí kameny a případně konají další obřady obvyklé v takových případech. Všem křesťanům nechť je přísně uloženo prchat před těmito lidmi. Chtěli bychom vytvořit ještě další příležitost k potírání dotyčného Martina a dalších heretiků, o kterých jsme se zmínili, jejich jejich následovníků a stoupenců: Od nynějška, ukládáme všem patriarchům a všem dalším prelátům na základě jejich víry a jejich slibu poslušnosti, právě proto, že jsou pověřeni autoritou svatého Jeronýma potírat rozkoly, aby v této aktuální krizi, tak jak jim to ukládá jejich úřad, budovali obrannou zeď pro svůj křesťanský lid. Nesmí mlčet jako němí psi, kteří nemohou štěkat, ale musí ustavičně křičet a pozvedat hlas v kázáních a dosáhnout, aby proti odsouzeným článkům jmenovaných heretiků bylo hlásáno Boží slovo a pravda katolické víry. VI. Všem správcům farních kostelů a představeným všech řádů, privilegovaných i neprivilegovaných, nařizujme, aby ve stejných termínech – na základě síly své víry a slibů poslušnosti – jakožto Pánem povolaní byli jako oblaka, z nichž padají duchovní deště na Boží lid – aby se nebáli dát velkou publicitu odsouzením obsaženým v těchto článcích, jak je k tomu zavazuje jejich úřad. Stojí psáno, že dokonalá láska zahání strach. Nechť každý z vás přijme břímě této meritorní povinnosti v dokonalé zbožnosti; osvědčte se jako důslední ve svém postavení, tak horliví a pečliví ve slově i skutcích, aby od vaší práce s podporou Boží milosti bylo možno očekávat žně, takže svou zbožností nejen získáte onu korunu slávy, která je odměnou všem, kdo šíří a brání víru, ale abyste obdrželi také od nás a Svatého stolce bezmeznou chválu, jakou si zaslouží vaše úsilí. VII. Navíc, protože by bylo nesnadné předat toto oznámení s jeho vyhlášeními a nařízeními osobě Martina a ostatních exkomunikovaných z důvodu jejich mocné stráže, je naším přáním, aby veřejné vyvěšení této buly na vratech dvou katedrál – buď obou metropolitních nebo jedné katedrály a jedné metropolitní katedrály z chrámů v Německu, které v těch místech provede jeden z našich pověřenců, mělo stejně závaznou účinnost, aby bylo zřejmé, že Martin a ti další, které jsme jmenovali, byli odsouzeni ve všech rozhodujících bodech, jakoby tato bula jim byla osobně doručena a dána na vědomí. VIII. Bylo velmi obtížné předat tuto bulu na každé jednotlivé místo, kde by její zveřejnění bylo nezbytné. Proto je naším přáním a nařízením, aby její autorizovaná kopie s pečetí některého církevního preláta nebo jednoho z našich vyslanců a potvrzená rukou některého veřejného notáře měla by vystupovat všude se stejnou autoritou a účinností jako tento originál. IX. Není dovoleno klást žádné překážky našim snahám uvedeným v Apoštolských konstitucích a dekretech a ani v žádném z našich citovaných vyhlášení, která nehodláme rušit, ani vydávat protichůdné oznámení. X. Nikdo nesmí porušit toto ani žádné další naše rozhodnutí, spis, prohlášení, nařízení, ustanovení, vůli, dekret případně se mu protivit. Jestli se někdo odváží něčeho takového, nechť ví, že ho postihne hněv všemohoucího Boha a blažených apoštolů Petra a Pavla. Tak jsme promluvili. Dáno u Svatého Petra 3. ledna léta Páně 1521 v VIII. roce Našeho Pontifikátu. Podle 1. italského překladu, který pořídil Piergiorgio Seveso Pramen: Messa in latinoLuther je v pekle
Vize Panny Marie Nejsvětějšího srdce Seraphine
V roce 1883 byla sestra Maria Serafina Micheli (1849-1911) blahořečil v Faicchio v provincii Benevento v diecézi Cerreto Sannita 28.května 2011, zakladatelka Sester andělů, se bude Eislebenu, Sasko, rodiště Luther.
Čtvrtý sté výročí narození velkého kacíře (10.11.1483) byl oslavován v ten den. Luther rozdělil Evropu a církevní deux.Les ulice byly přeplněné, balkony ceně. Mezi mnoha osobností se očekává, kdykoliv, s příchodem císaře Viléma I., který předsedal slavnostních oslav.
Budoucnost Požehnaný, a upozorňuje, velký frmol nebyl zájem dozvědět se důvod tohoto neobvyklého animace, jeho jediným přáním bylo najít církev, a modlete se, aby návštěvu Nejsvětější svátosti. Po procházce na chvíli, nakonec našel jeden, ale dveře byly zavřené.
Klekla si na schodech u Serenity Prayer. Jak to bylo ve večerních hodinách, když si nevšiml, že to není katolická církev, ale protestant. Zatímco se modlí, zjevil anděl, který mu řekl. "Vstaň, protože to je evangelický kostel"
Pak dodal: "Ale já chci vidět, kde byl Martin Luther odsouzen, a bolest, kterou trpěl jako trest za jeho pýchu."
Po těchto slovech, viděla hroznou propast ohně, kde oni byli krutě mučeni nespočet duší.
Ve spodní části tohoto otvoru tam byl muž, Martin Luther, který se lišil od ostatních: to byl obklopen démony, které ho donutil kleknout, a všichni vyzbrojeni kladivy, ale marně , strčit velký hřebík do hlavy.
Náboženská myšlenka, jestli někteří lidé viděli tento dramatický
scénu, oni by dělali čest a jiné oslavy a oslavy pro takového
charakteru.
Později, když se naskytla příležitost připomenout jeho sestry žijí v
pokoře a v tajnosti. Byla přesvědčena, že Martin Luther byl potrestán v
pekle zejména pro první smrtelný hřích pýchy.
Pýcha je smrtelný hřích, mu přinesl otevřenou vzpourou proti římsko-katolické církve. Jeho chování, jeho postoj k církvi a jeho kázání byly velmi důležité podporovat a přivést mnoho duší k věčné zkázy a špatné.
Blahoslavená Marie Nejsvětějšího srdce Seraphine
zakladatel Institutu sester andělů (✝ 1911)
Narodil se v roce 1849, zemřel 24.března 1911 v Faicchio, Itálie,
prohlásil ctihodný 3. července 2009 od papeže Benedikta XVI. blahořečen
28. května 2011.
Marie Séraphine Sacred Heart (rozená Clotilde Micheli), náboženské, zakladatel Institutu sester andělů (1849 – 1911)
02.06.2011 Benedikt XVI. vyzval, aby jeptišky "napodobit nové Požehnaném rychle reagovat na Boží volání ke svatosti v běžných okolnostech života."
Papež připomněl, že nový Blaze byl z oblasti Trento, v severovýchodní Itálii, a založila na jihu, v Kampánii, "Institut sester Charity Angels "v roce 1891, po mnoha dobrodružstvích. (Zenit, svět viděný od Říma).
"Vždy se andělé světla a lásky, vést duše k Bohu křídlech slovem a příkladem"
Některé informace o jeho životě
Narozen 11. sseptembre 1849 Inner.Elle měl mnoho kontaktů s anděly
Se poprvé objevil v roce 1852, Clotilde měl pouhé tři roky. Jeho biografie říká, že jeho strážný anděl se mu na žádost Panny Marie, ve výzvě, aby slib panenství. Zpočátku nechápala smysl této žádosti, ale nechtěl popřít matku Clotilde nic Bůh přijal bez výhrad.
Podle tradice, 18 Clotilde je tu božský vzhled Bohem. Panny Marie, doprovázený množstvím andělů se mu slovy: "Moje dcera, chci, abyste založit nový institut nazvaný" The Sisters Of The Angels ", aby její členové mají v úmyslu napodobit andělé uctívání Nejsvětější Trojice, skrze eucharistii a ve službě druhým.
Sestry vašeho sboru bude milovat a ctít Nejsvětější Trojice a mé Neposkvrněné Početí. Sám vzít si jméno Panny Marie Andělské. Po mnoha proměnách.
Clotilde v roce 1891 podařilo provést až po dokončení požadavku Panny Marie založení Kongregace sester andělů milovníky Svaté Trojice, který je zvláště velmi věnuje péči o nemocné, vzdělávání a apoštolského poslání těch, kteří to nejvíce potřebují. Dnes jsou sestry jsou přítomny v Brazílii, na Filipínách av Itálii.
Luther, Kalvin, Zwingli
Reformatori (Luther, Kalvin, Zwingli) boli totiz nabozenski fanatici a fundamentalisti. Svate Pismo bolo pre nich vsetkym a jedinym, rovnako ako dnes Koran pre moslimov. Je pokladaný za zakladateľa švajčiarskeho protestantizmu.
Zwingli bol vysvätený za kňaza. bez toho, aby vedel o Lutherových myšlienkach, začal Zwingli kázať tie isté myšlienky, ako hlásal aj Luther. Napísal toto: "Predtým, než by niekto v okolí počul o Lutherovi, som začal kázať Kristovo evanjelium v roku 1516. ... Začal som kázať evanjelium ešte pred tým, ako som vôbec počul o Lutherovi. ... Luther, o ktorého mene som nevedel ešte aspoň 2 roky po tom, ako som začal kázať pravé evanjelium, ma nijakým spôsobom neusmerňoval. Bol som vedený jedine svätým Písmom. To nebol duch svätý ale duch vzbury satana.
V mladosti trpel perfekcionizmom a úzkosťami, čo mu spôsobilo nejednu bezsennú noc.
jeho slovník, ktorý nebol príliš vyberaný, často si nedával servítku pred ústa. To, prečo svoje knihy písal ostrým a bojovným tónom, vysvetlil nasledujúco: "Musím odstrániť polená a kmene, vysekať tŕnie a húštie, vyplniť jamy. Som obyčajný drevorubač, čo klčuje les, musím pripraviť a vydláždiť cestu."
Lutherovi nemožno uprieť to, že bral na začiatku Boha skutočne vážne ale oklamal ho satan. ktorý uznával Jana Husa ako svojho priameho predchodcu.
jeho protestantské myšlienky začali rýchlo šíriť. V mnohých prípadoch prerástli v extrémnu formu. Kňazi sa prestávali obliekať ako duchovný a nechávali si narásť vlasy. Mnísi a mníšky opúšťali kláštory a začínali žiť v manželských zväzkoch. Skupiny protestantov ničili cirkevné relikvie v chrámoch. S takýmto praktikami sa Luther nestotožňoval.
Martin Luther: "Ten, kto pije pivo, rýchlo zaspí; keď zaspí, nehreší; ten, kto nehreší, dostane sa do neba."Málo sa však vie, že bol milovníkom piva.
0
Riešenie židovskej otázky podľa Luthera:
Prečo sa nespomína Lutherovo dielo "O židoch a ich klamstvách", kde navrhol aj riešenie židovskej otázky?
Riešenie židovskej otázky podľa Luthera:
1. vypáliť ich domy a synagógy
2. odobrať im náboženské knihy
3. pod hrozbou straty končatiny alebo života im zakázať učiť
4. zrušiť pre nich záruky bezpečnosti na cestách
5. zakázať im úžerníctvo a skonfiškovať ich majetok
6. prinútiť ich k manuálnej práci
K jeho odkazu sa hlásili antisemiti v NSDAP (Nacionálno-socialistická nemecká robotnícka strana), t. j. nacistická strana v Nemecku a 10. novembra 1938 na Lutherove narodeniny v Nemecku NSDAP počas takzvanej Krištáľovej noci začali plniť Lutherov šesť bodový "program" a skutočne podpálila tisíce synagóg a odviedla desaťtisíce Židov na nútené práce do pracovných táborov.
Z Lutherových rečí pri stole (Tischreden) je známy citát: "Keď by som pokrstil jedného Žida, zavediem ho na most nad riekou Labe, zavesím mu kameň okolo krku, sotím ho dolu a poviem: Krstím ťa v mene Abraháma."